Sněhová nadílka zasypala Česko, a já se tak rozhodl, že na víkend vyrazím někam do přírody. Tentokrát ale spíše na fotografický výlet, než tradiční vandr "na těžko". Myšleno, že když bude co fotit, tak budu fotit a vyspím se zhruba tam, kde zrovna budu, protože ve skalách je více možností. Předpověď slibovala, že v noci klesne teplota i k - 10°C, což by mohlo být na hraně mého třísezónního spacáku. Vybral jsem jako destinaci Kokořínsko, kde jsem doufal, že nakonec na noc zalezu do nějakého místního skalního bytu. Chtěl jsem jít nalehko, takže jsem zabalil tarp (plachta), karimatku, spacák, bohatou fotografickou výbavu, trochu jídla, litr vody a nějaké základní drobnosti.
Když jsem v 6:30 vyrazil v Praze na tramvaj, počasí nevypadalo zrovna přívětivě, ale cestou do mé cílové stanice Kravaře se obloha protrhávala. Nakonec jsem se dočkal ve vlaku krásného východu slunce takřka s modrou oblohou. Bohužel poté se obloha začala zatahovat. Vyrazil jsem tedy za svým dobrodružstvím již za stále sílícího sněžení. Začal jsem hned zostra stoupáním neprošlapanou stezkou na zříceninu hradu Ronov, nejvyšší bod celé cesty.
V písemných pramenech se objevuje hrad poprvé v roce 1429, kdy patřil bratrům Jindřichovi a Janovi Berkům z Dubé, tedy rodem také vzešlým z Ronovců. V roce 1437 jej prodali Vilémovi z Ilburka, jehož rod vlastnil rozsáhlý hrad do roku 1454, kdy vymřel. Od roku 1608 byl uváděn jako zpustlý. Během třicetileté války, v roce 1643 byl vypálen švédskými vojsky, když se na hradě ukrývali obyvatelé nedalekých Stvolínek i dalších vesnic se svým majetkem a Švédové to zjistili. V roce 1832 zříceninu navštívil Karel Hynek Mácha, který zde podle seznamu Hrady spatřené pořídil jednu nedochovanou kresbu. Později hledači pokladů vybourali trhavinou do věže otvor, jímž učinili zříceninu hradu volně přístupnou.
Z Ronova jsem se vydal na jih a následující snímky Vám lehce přiblíží, jak se v průběhu kilometrů měnilo prostředí i počasí. Snímky jdou chronologicky za sebou.
Potkal jsem skály různých barev, tvarů i velikostí. Když putujete krajinou, je fajn dívat se nejen do dáli, ale i na nejrůznější drobné detaily okolo Vás.
I když jsem šel relativně nalehko a okolní krajina je "jen" pahorkatina, začínal jsem být po 27 kilometrech unavený. Na skalní vyhlídce nad Pustým zámkem jsem si dal pozdní odpolední svačinu a rozhodl se, že nebudu hledat nějaký pěkný převis, ale zkusím jeskyni Wernerovku vzdálenou 3 km. Doufal jsem, že i když je tohle vyhlášená trampská oblast, tak v této zimě tam bude volno.
Když mi hodinky ohlásily 30 km a okolo začínala být tma, tak jsem dorazil k jeskyni. Bohužel byla obsazená. Čtyři trampové u ohně mi hned nabídli rum i možnost, že bych tam mohl zůstat, že bych se nějak mezi ně vmáčknul, ale že tam mejdan pojede hluboko do noci... To není věc po které bych zrovna toužil. Vytáhl jsem čelovku a vydal se k další jeskyni o tři kilometry dále. Bohužel i tam bylo obsazeno a skupina pěti čtyřicátníků se na mě moc netvářila, ale nakonec mi vyklidili jednu místnost ze tří.
Nakonec to pro mě byla velmi zajímavá sociální sonda, vydržel jsem s nimi u ohně asi 2h, ale pak jsem již potřeboval jít spát. Nicméně jsem se do půlnoci spíše jen převaloval a poslouchal je. Moje místnost byla ta nejvíc vlevo, hned u ohniště.
Ten večer byla na baru slivovice, hruškovice, rum, Tatranský čaj, Jameson, piva (10°,12°). Na tramp vyrazili už v pátek, přijeli auty, vylili se v jeskyni Rozbořenka, pak šli do hospody, tam se vylili znovu a nějak se na noc dostali zpět do jeskyně. Spali do oběda. V sobotu ušli 12 km. 
V průběhu večera se vylili znova. Dozvěděl jsem se mnoho o jejich životech. Zavzpomínali na studentská léta, na všechny holky, se kterými si užili. Vím, i kdo je kde na těla jak moc šedivej... Celý večer provázel i životní konflikt dvou bratrů značně rozdílných povah. Několikrát se během večera stočila řeč i na mě, ležícího opodál. Jak se báli při mém příchodu, že je někdo podřeže. Jak jsem správnej, ale divnej kluk. Že se za mnou přijdou pomazlit nebo že by mi mohli ukrást boty. Jejích schopnost neskákat si do řeči a dokončit myšlenku byla postupně značně omezena. Ráno, když všichni ještě hlasitě chrápali, jsem v tichosti odešel.
Za cíl nedělní cesty jsem si vybral Liběchov, odkud jede přímý autobus zpět do Prahy. Předpověď původně slibovala polojasno až jasno. Nakonec ale bylo celý den zataženo. Naštěstí už nesněžilo.
Celkově jsem za víkend ušel nějakých 60 km. Potkal pár pravověrných trampů, pár rádoby trampů, spoustu myslivců a šest srnek. Nakonec to žádné fotografické orgie nebyly, a já tak táhl tradičně spoustu fotovýbavy "zbytečně". Ale i tak jsem si to velmi užil!
↑Back to Top