Školní rozvrh se mi podařilo poskládat do 3 dnů, tedy čtvrtek - neděle = cestování, poznávání, zábava a občas asi i studium... Předpověď počasí slibovala na celý čtvrtek slunečno a to i v noci! Což bylo super, protože jsem se těšil, jak si vyfotím hvěždy. Trochu mi kazila radost předpověď na páteční ráno, která slibovala s 96% pravděpodobností déšť po dobu 5h. Ale co, řekl jsem si, to se nějak podá.
Rozhodl jsem se, že pojedu do blízkého národní parku Wicklow, který se skládá z horských rašelinišť a jezer. Plán byl svézt se autobusem na okraj Dublinu, zde si stopnout auto, nechat se odvést k prvním 2 jezerům na okraji parku, nachodit cca 20 km k dalšímu jezeru, kde přespat nadivoko (pod celtou), vyfotit si vysněné hvězdy nad jezerem, dopoledne se vrátit do civilizace přes vodopád Powerscourt a poté si stopnout auto zpět do Dublinu. Výlet nemohl být delší, protože v sobotu byl plánován zájezd pro mezinárodní studenty do jiné části těchto hor. A taky bych na to asi fyzicky neměl. :-)
První drobný zádrhel přišel už v Dublinu, když jsem přesedal z kola na autobus, který měl 30 minut zpoždění. Běžná městská linka. Doufal jsem, že první zelený úsek pojedu stopem, protože to je část, která vede 8km do kopce. A hlavně vlastně není nijak zajímavá. Na každé projíždějící auto jsem se usmál a zamavál na něj, řidiči se často také na mě usmáli, zamávali a jeli dál. Takto šlo celých 8 km. Nutno říci, že v závěru zde projelo jedno auto za 10 minut. Nakonec mi zastavili Tim a Nora a popovezli mě asi 2 km k prvnímu jezeru a dali tipy, kam jít.
Druhé jezero je o několik desítek výškových metrů nad spodním jezerem. Celý tento kraj je plný vody a tam kde lidská noha vyšlape pěšinku, tam příroda udělá bahnitý potok. Při šplhání do kopce jsem přehlédl díru v zemi, zákeřně schovanou pod vřesem a kapradím, a padl na kámen na levé koleno. 20 kg batoh na zádech tomu taky pěkně přispěl, a já si tak udělal díru na svých oblíbených kalhotech...! Tato příhoda ukázala, že jsem se již začal dobře adaptovat na místní poměry, neboť jsem začál nadávat anglicky. Radost mi to moc neudělalo, protože bylo teprve dopoledne a já jsem měl ještě tak 15 km před sebou. Vytáhl jsem tedy svačinu a začal bolavé koleno rozhýbávat, aby se mi nevytvořil otok a modřina.
Když jsem vyšplhal na vrchol svahu a na skále nad jezerem jsem se na památku zvěčnil, tak jsem si všiml pěkně rohatého horského kozla, který koukal, kdo mu to leze do rajónu. Vydal jsem se ho tedy s fotoaparátem pronásledovat a našel zde celé stádo o cca 20 kusech. Naštěstí se zvířata relativně nebála, a já si je tak mohl vyfotit.
Na konci cesty okolo jezera jsem také poprvé v životě ocenil pouť Froda a Sama z Pána prstenů skrze Mrtvé močály. Cesta se tu občas ztrácela, že člověk nevěděl kudy jít, a zem se houpala pod nohama. Jediné turisty, které jsem tu potkal, byli 2 vojáci, pravděpodobně na kurzu přežití, protože ti si hlavu s cestou nelámali a šli napříč krajinou.
Po okruhu okolo jezer jsem se vrátil na tolik mi známou silnici. Jelikož jsem dopoledne ztratil mnoho času a nachodil zbytečné kilometry cestou z Dublinu, už nebyl čas na nějaké další okruhy a já se tak vydal po silnici skrze hory k místu, kde jsem chtěl spát. Irsko je plné krav a ovcí. Druhé jmenované se občas v malých stádečkách také prochází místní pustinou. Každá ovce má na sobě vysprejovanou nějakou značku, aby si je majitelé poznali. Takové ovčí grafity.
V těcho místech už jsem nestopoval, užíval jsem si místní silničku. I bez toho jsem však byl pro místní občasné řidiče atrakcí, asi zde moc lidí nevídají. Každý na mě mával a jedna motorkářka se vedle mě zastavila a ptala se mě, jestli jsem v pohodě... Uprostřed hor se nalézá křižovatka, která zde působí tak trochu komicky.
Občas se tu pár bažin steče dohromady a vznikne potůček. Zřídka se více potůčků spojilo a vznikla tak malá říčka. Většinou zde voda pouze stála. Bystřina na fotce níže zde byla touto velikostí unikátní a spojení s pěkným kamenným mostem jsem si nemohl nechat ujít. Hlavně zde jsem dosáhl na 30 000 kroků, polovinu z toho s naraženým kolenem. Celkem jsem sem ušel 25 km a už jsem toho měl docela dost. Bylo 18h a zbývaly však ještě cca 2 km do místa, kde jsem chtěl spát.
Když jsem dorazil na vyhlídku nad jezerem Lough Tay, u kterého má má sídlo rodina Guinnessů, byl jsem spokojen. Tady by se mohlo noční focení povést. Dal jsem se do hledání místa na spaní a našel zastrčenou pěknou loučku. Problém byl však voda, která je zde všudypřítomná a mně se v jezírku spát nechtělo. Irové jsou dost hrozní bordeláři, všude kolem silnic se válejí odpadky. Tady někdo krom jiného vyhodil i ohořelý stan. Tak jsem si něj vypreparoval tyče. Nakonec jsem našel jakž takž rozumné místo nedaleko vánočního stromečku, kterých jsem v parku viděl několik. Stavba přístřešku s malou plachtou mi zabrala tak hodinu a až 3 verze slavila úspěch. Nejpracnější bylo sehnat kolíky.
Noční focení trvalo asi hodinu a docela jsem si ho užil. Předpověď vyšla a bylo jasno. Problémem však byl nedaleký Dublin a jeho světelné znečištění.
Ráno mělo od 6h do 11h pršet a já doufal, že se vyspím do růžova a ráno přečkám zalezlý pod plachtou, než se to vyprší. Jelikož plachta co mám s sebou je dlouhá 215 cm, tak jsem potřeboval spát skrčený, abych nekoukal ven až se rozprší. (příště to chce větší plachtu) To bylo něco na mé koleno a bolavé kyčle. Nicméně jsem se vyspal docela obstojně. Začátek deště byl relativně v pohodě, přišly se na mě podívat i místní ovce. Problém nastal, až když se spustil místní soft rain, tedy něco jako mrholení. V kombinaci se silným větrem měnícím směr jsem začal postupně moknout z obou stran a domečkem mi začal protýkat potůček. Co 15 minut jsem kontroloval srážkový radar, abych věděl, jak se to vyvíjí. Když v 11h radar ukazoval čisto a venku furt silně mrholilo, rozhodl jsem se dopřát mým zkrouceným nohám uvolnění a vylezl jsem z brlohu, protože jsem tušil, že to nebude déšť, ale spíše to, že jsem v mracích.
Venku bylo opravdu hnusně a já se rozhodl, že se skoro vším mokrým nemá cenu někde bloudit a bude nejlepší vrátit se domů. (pro maminku, co jsem měl na sobě bylo suché ;-) Nikdo však zmoklou slepici vzít nechtěl a já tak sešel z hor dolů, kde mě nakonec nabral jeden mladej kluk, kterej však jel na druhou stranu. Tak mě alespoň popovezl ke křižovatce na silnici na Dublin, tam mi během minuty zastavili 2 mladé Belgičanky, které zde byly na týdenní dovolené, která jim tento den končila. Svezly mě do Dublinu a já se ještě popovezl vlakem do centra, kde jsem nasedl na kolo a dojel domů. Pokud jste to vydrželi číst až sem, máte můj obdiv. :-)
