Článek navazuje na Zápisky z Irska 12, kde jsem procházel národním parkem Killarney. V tomto článku budu procházet pohořím Macgillycuddy's Reeks, kde jsem chtěl zdolat nejvyšší horu Irska Carrauntoohil (1038 m.n.m.), ale jak se dozvíte, to se nakonec nepodařilo.
Nejdříve krátká rekapitulace. Černá cesta je plán, zelená je to, co jsem prošel. Čísla ukazují na místa, kde jsem chtěl spát, respektive kde jsem spal. Předchozí článek končí v polovině pátku na černém čísle 1.
Kamenný most s bránou je vstupem do areálu Lord Brandons Lodge, což bychom mohli přeložit jako myslivna Lorda Brandona. Z myslivny už zbyla bohužel jen zřícenina, přeci jen je to drsný kraj! Za branou vstupuji do Blackvalley (Černé údolí), kde potkávám první, ale bohužel ne poslední plot s ovcemi. Při stoupání do kopce mám za sebou zhruba 20 km, nad hlavou strašák v podobě deště, který by měl spustit za cca hodinu. Není tu však signál na to, abych si to ověřil. Nohy už mě vcelku bolí, ale není čas na pauzu, rád bych našel místo na stan a postavil ho dřív, než začne pršet.
Na spaní jsem si vybral hluboké údolí jménem Gap of Dunloe. Hned na kraji mi vrásky na čele způsobilo několik věcí, první byla oblačnost, která slibovala místní soft rain, tedy silné dlouhotrvající mrholení. Další bylo, že jsem zde neviděl moc možností, kde spát, neboť tu bylo vše skalnaté, podmáčené a na očích. Překvapivě se jedná o frekventované místo a jezdí tu dost aut.
Doufal jsem, že že čím dále se v údolí dostanu, tím bude údolí více otevřenější, tím pádem zde nebude taková oblačnost, bude tu více možností k přespání a snad tu bude i signál. Měl jsem pravdu, ale nedomyslel jsem to, že zde opět začnou ploty s ovcemi. Nakonec jse měl vcelku štěstí a narazil jsem na dům, který býl otevřený návštěvám a byl mezi silně mrholící částí údolí a oplocenou částí údolí. Bohužel však bez signálu. V 17 hod jsem postavil stan, zalezl dovnitř a rozložil mokré věci, aby trochu proschly. Doufal jsem, že mě v noci nepříjde strašit puch mrtvé ovce, která leží za domem, nebo že mě nevyhodí někdo z projíždějících aut. Pár jich tu na chvíli zastavilo, jednou dokonce i někdo vylezl ven, ale naštěstí o mě neměl zájem, a já tak mohl přečkat do rána. Celou noc mrholilo a párkrát přišel lehký deštník.
Ráno byla většina věcí dle očekávání stále navlhlá, tak jsem je natáhl na sebe, aby doschly. Když jsem se v 8h ráno vyhrabal ze stanu okolo profrčelo pár cyklistů maximální rychlostí a já si říkal, že to jsou blázni. Když jezdili stále další a nedaleko zaparkovala dodávka s uřvanými fanynkami, došlo mi, že tu asi bude nějaký závod. Byl to Adventures race skládající se z běhu, cyklistiky, horolezení a jízdy na kajaku. Na výběr bylo z 5 tras v délce 70 km, 60 km, 50 km, 48 km nebo 27 km. Poslední fotka je kvízovou otázkou, jejiž rozluštění najdete na konci článku. Kolik je na snímku ovcí?
V noci jsem se rozhodl pro 2 možné scénáře toho, co budu dělat. Pokud počasí bude přijatelné, budu se držet plánu a pokusím se zdolat místní nejvyšší horu. Pokud bude počasí špatné, zabalím to a pojedu domů o den dříve. Na konci údolí jsem byl opět online a předpověď slibovalo oblačno, ale ne déšť. Cesta, kterou jsem zvolil, nebyla oficiální cestou, nebyla částečně značená v mapách a vedla navíc přes několik vrcholků. Oficiální cesty jsou červené, černá byla plán, zelená je to co jsem opravdu šel a fialová značí neznačený úsek. Jelikož jsem si uvědomoval rizika jít někam, kde není značená cesta, před cestou jsem si sehnal informace a zkušenosti, že tam ta cesta je. Výstup na první kopec jsem měl společný se závodníky, kteří běželi nahoru a dolů. Rozhodl jsem se nahoru vystoupat, podívat se, co mě čeká a dát konečné rozhodnutí. Cestou jsem se poptal dvou organizátorů na zvolenou cestu a potvrdili mi, že je možné tudy jít.
Jak již správně tušíte, někde nastal nějaký problém, proč to nedopadlo. Když jsem vylezl nahoru, očekával jsem cestu skrze rašeliniště tak, jak ji ukazovaly mapy. Rašeliniště tu bylo, plot s ovcemi také, ale cesta nikde. Pravděpodobně se mělo jít podle plotu, ale neviděl jsem tu pořádně cestu, zkusil jsem jít kus za horizont, zda nevede tam a nevedla. Rašeliništěm se dalo projít, nepředstavujte si, že kam šlápnete, tak se po pás propadnete do vody. :-) Je to spíše silně podmáčená louka. V nejhorších místech se zem trochu houpala pod nohama a bota Vám zmizela po kotník ve vodě. Nicméně příjemné to nebylo a jít na blind 1,5 km rašeliništěm jsem neviděl jako rozumné. Nebyl jsem si jist, jestli si nerozmáchám boty, časově to vycházelo jakž takž, část úseku, který vyžadovala trochu horolezení, byl v mracích, energie v mobilu docházela... Když to shrneme, rozhodl jsem se, že to není ideální cesta a vrátím se zpět do civilizace. Mohl jsem jí rašeliništěm zpět na cestu, kterou jsem přišel, a nebo pokračovat dále na cestu do údolí, kterou jsem před sebou viděl. Zpět se mi nechtělo a doufal jsem, že cesta přede mnou neskončí v nějaké ovčí ohradě. Samozřejmě v ohradě skončila a já nechtěl nikam lézt, protože jsem slyšel o místních nerudných farmářích. Zkusil jsem jít podél plotu opět za horizont, abych viděl, kam to vede. Překvapivě opět všude ploty. Tak jsem si vybral ohradu bez ovcí, 2x přelezl plot, pozdravil pána u baráku za ohradou, co jsem přelezl a šel dále do údolí, kde jsem si po chvíli stopovaní zastavil jednoho irského dědu, který mne odvezl až na autobusové nádraží v Killarney.
Na snímku je 185 ovcí. :-)