Abych Vás neutrápil dlouhým čtením, bude můj 3denní výlet na jih Irska rozdělen do dvou článků podle oblastí, kterými jsem procházel. První článek je o národním parku Killarney. [Kylarný]
Před sebou jsem měl na dlouhou dobu poslední 4 dny volna v kuse, tak jsem si říkal, že by si to chtělo stanovit nějaký pořádný cíl a dát si trochu do těla. A není tu nic menšího než nejvyšší hora Irska jménem Carrauntoohil (1038 m.n.m.). [Karantůhyl] Která se nalézá v pohoří Macgillycuddy's Reeks. Irsky Sléibhte Chill Mhantáin, česky doslova Černé hory.
Když se podíváte na tuto fotografii, tak věřím, že Vás ten krásný výhled také nenechá chladnými. Navíc oproti Sněžce je to přece jen kopeček! Nebo ne? Z Pece pod Sněžkou na vrchol je to 800 m převýšení, tady je převýšení 1000 m. Možná to přeci jen taková sranda nebude... No uvidíme!
Začněme trochou kartografie, abychom věděli, kde jsme. Městečko Killarney je od Dublinu vzdáleno cca 300 km. To znamená 4,5 hod v autobuse za 20 eur 1 cesta. Vlakem by to bylo za 3,5 hod a o 40 eur dražší.
4 dny na cestě, irské počasí, nejvyšší hora... to už není na spaní pod plachtičkou. Bylo potřeba to trochu lépe promyslet a naplánovat. Základním přdepokladem bylo, že bez stanu to není reálné. Ale stan tu nemám. Kupovat nový se mi nechce a místní online bazar nabízí jen stany, pod které bych se bál vlézt i za hezkého počasí. Zkusil jsem se poptat místních skautů, s kterými jsem jakž takž v kontaktu, zda by mi ho nepůjčili. Odpověď byla kladná, ale předání až ve čtvrtek v cca 8 hod ráno. A to jsem chtěl z Dublinu jet už v 6 hod. Ale tak co, pojedu autobusem v 9 hod. Černá barva je plán, cca 60 km. Zelená je reálná cesta, kterou jsem šel, cca 50 km. Čekalo mě mnoho kilometrů a vcelku převýšení, to chce si dobře zabalit. Jelikož nevěřím místní vodě z hor, protože často nejdřív někde dlouho stojí, než někam steče, tak jsem si s sebou vzal 5 l. Zdá se to hodně, ale ideální by bylo tak 8 - 12 l, což je nereálné. (Příště si místo objektivu koupím nějakou filtraci...) Jídlo na 4 dny také něco váží, takže jsem redukoval vybavení, jak jen to šlo. Ale i přesto měl batoh více než 20 kg. 
Kvůli předání stanu se plán posunul o 3 hod, to by se ještě zvládlo. Celý plán se ale zhroutil hned ve čtvrtek ráno, kdy jsme se měli sejít na předání stanu v 8:30, ale kolega dorazil až o skoro 2 hod později, protože musel něco zařizovat ve škole. "Budiž." Autobus cestou nabral hodinové zpodění. "To už si dělá někdo srandu..." Z autobusu jsem vystoupil v centru města, protože na plánovanou zastávku se jezdí jen o víkendu. Což ale nikde zmíněno nebylo a na lístku jsem tu zastávku normálně měl. "No, nebudu se rozčilovat, nějak se to zvládne." Nic jiného mi nezbývalo.
Kousek za městem začíná národní park Killarney. Jako první národní park v Irsku byl založen v roce 1932. Zajímavostí jsou zde kromě jiného jezera, dubové lesy, rašeliniště a jeleni. Původně jsem chtěl parkem projít spát až za ním, ale se změnou situace mi bylo jasné, že budu muset spát tam. Cestou jsem minul několik cedulí zákazu kempování a rušení jelenů v jejich námluvách. Říkal jsem si, kdy vlastně jeleni propadají lásce? Říje? Říjen! Tak to jsem tady v ten správný čas... Park byl klasicky podmáčenený a já doufal, že na vrcholku kopce Torc (586 m.n.m.) bude sucho, žádní jeleni, pěkný výhled a dle předpovědi i slabý vítr. Výšlap to byl namáhavý a já se dost zapotil. Západ slunce jsem nestihl a stan jsem stavěl až za tmy. Celou cestu i noc bylo odevšad slyšet troubení jelenů. V noci silně svítil měsíc a hvězdy moc vidět nebyly. K ránu začal trochu foukat vítr a slunko se při východu ukázalo jen na okamžik. Poslední fotografie ukazuje, jak vypadalo místo, kde stál stán. Video asi komentář nepotřebuje. :-)
Ve větru jsem se zabalil jak jen to šlo a vyrazil z kopce dolů. Cesta z půlky vedla po chodníčcích z trámů, aby nedocházelo ke zbytečné erozi kopce a rozmáchávání bot turistů. Cestou jsme se navzájem vyděsili s jedním jelenem, který mi celou noc zpíval ukolébavky okolo stanu. Naleznete ho na jedné z fotek a ač to tak nevypadá, byl asi 5 m daleko.
U jezírka jsem se zdržel asi hodinu, bylo to opravdu moc pěkné místo a dalo by se tu i pěkně tábořit. Nebylo však moc času, pokud jsem chtěl dohnat ztrátu z předchozího dne, protože na výstup na Carrauntoohil jsem potřeboval celý den. Cestou jsem také zmizel na celý den z mobilního signálu, což byl trochu problém ze dvou důvodů. Kdyby se mi něco stalo, tak si nezavolám pomoc a budu jen doufat, že mě někdo najde, až půjde okolo. A za druhé jsem neznal předpoveď počasí, která je tu velmi přesná.
Cestou jsem potkal jednoho pána, který mi říkal, že by mělo okolo 5 hod začít pršet. Pokud bych udržel rychlejší tempo, měl bych dorazit na místo noclehu zhruba v tento čas. Proto jsem si štrádoval krajinou a focení se věnoval spíše za pochodu. Zdejší dubové lesy jsou opravdu krásné a je vidět, že se v nich zastavil čas. Na fotografii, kde mám položenou ruku na kmeni, se díváte na břečťan. S posleddní fotkou se loučím s národním parkem Killarney, ale stále mě ten den čeká ještě zhruba 10 km do cíle. Konec parku je na mapičce vyznačen černým číslem 1.
Back to Top