Předvánoční Krušné hory
V posledních měsících, které trávím zavřený doma na homeofficu, ve mně rostla touha přes vánoční volno vypadnout někam ven do přírody a dát si trochu do těla. Fyzickou přípravu jsem nepodcenil, chodil jsem v prosinci denně běhat a jezdil na kole. Nakonec plán vykrystalizoval v čtyřdenní přechod Krušných hor, které osobně moc neznám. Jelikož jsem nechtěl tahat stan, musel jsem pro každý večer mít známé nějaké vhodné místo k přespání. Připravená trasa měřila sebevědomých 135 km. Pokud budeme počítat průměrnou rychlost 4 km/h, tak to znamená být v pohybu 8,5 hod a slunce nad obzorem je v těchto dnech lehce přes 8 hod. Pokud by to tak rychle nešlo, bylo možné zvolit mezi místy na přespání vždy i kratší cestu.
Zabalil jsem se tak úsporně, jak to jen šlo. Přesto jsem si neodpustil s sebou tahat jako vždy zrcadlovku, stativ a další serepetičky na krajinářské focení. Krásných 4,
5 kg navíc! Nutno říci, že až na jedinou fotku ze sférické kamery, jsou nakonec všechny fotky z mobilu. I to je někdy úděl fotografa :)
Vyrazil jsem vlakem z Prahy v sobotu 19. 12. v brzkých ranních hodinách a už v 8:11 jsem stál v Krupce na nádraží. Prošel jsem si historické centrum i hrad, ale inverze moc výhledů nenabídla. Doufal jsem, že až vystoupám na hřeben, dostanu se i nad ní. Za městem jsem v sadu narazil na poházeno pečivo, ovoce a zeleninu pro zvířátka. Jelikož se i jídla se nese co nejméně, vybral jsem nejlepší kusy a posvačil jsem.
Hned začátek byl nejnáročnější část celé etapy, bylo nutno vyšlapat nahoru 600 výškových metrů. Což není nakonec tak hrozné, ale stejně se u toho zapotíte. S každým metrem klesala i teplota a mlha začala postupně namrzat. Stále jsem doufal, že až vylezu nahoru, tak nechám inverzi pod sebou a budu si užívat výhledů. Bohužel. 
Cesta v mlze byla poměrně jednotvárná. Na druhou stranu jste však nikdy nevěděli dopředu, co Vás čeká za pár metrů. Potkal jsem i několik turistů, nikoho však natěžko. Jedna rodinka mne dokonce žádala, abych jim nesnědl psa. Nevím, jak na to přišli. Následujících pár fotek shrnuje 25 km cesty.
Za Moldavou začínalo ubývat světlo a čekaly mne ještě 4 km do cíle. Rozhodl jsem se udělat první a poslední vážné focení, abych Vám trochu přiblížil atmosféru. S fotkou si myší zahýbejte! Vše jsem jinak celou dobu fotil na mobil, protože jsem nechtěl, aby mi omrznul foťák, který normálně nosím zavěšený na ramenním popruhu. Nevadilo by mu to, ale jediná šance, jak v takovém počasí něco usušit, je na sobě. Proto jsem byl celou cestu lehce oblečen, i když to nevypadá, abych se v rázném tempu chůze příliš nepotil. Po následující fotce přišly ale nejkrušnější chvíle. Sil už moc nezbývalo, přišla tma a silný ledový vítr. Nebyl prostor si obléci více spodních vrstev, tak jsem musel na závěr ještě více zrychlil tempo.
K přístřešku Tři smrky jsem dorazil v 17 hod po ujitých 37 km. Měl jsem toho dost, bolela mě hlava od větru i šátku. Nebyl ale čas na odpočinek, musel jsem sehnat vodu, vybalit věci, připravit místo na spaní. Nejdříve jsem si uvařil čaj, pak rýži s tuňákem. Byl jsem tak vyřízený, že jsem to ani nemohl dojíst. Udělal jsem pár rychlých příprav a zalezl do spacáku v 18 hod. Usnul jsem skoro okamžitě.
Vzbudil jsem se poprvé po 2 h a pak ještě mnohokrát za celou noc. Teploměr ukazoval -3 °C, v mém třísezónním péřovém spacáku (400g náplně) mi bylo teplo. Problém byl, že jsem zvyklý spát natažený na břiše a na zádech / na boku to moc neumím. A je potřeba, aby Vám ze spacáku koukal nos. 
Ráno je nejnáročnější se nasoukat do promrzlých věcí, ale po chvilce klepání je to dobré. Jelikož jsem si při nočním čůrání skopl z vařiče uvařený čaj na ráno (to je ta odfláknutá noční příprava), tak jsem vyrazil nad rybník pro novou vodu. Cestou mne překvapilo, že mě dost táhnou / bolí vazy celé zadní strany pravé nohy. To značilo nějaký obecný problém špatné chůze, možná kombinace námahy se zimou.
Dal jsem vařit novou vodu a zjišťoval, co vše jsem večer opomněl. Výsledkem byl jeden zmrzlý banán a hadice od vaku na vodu. Přebalil jsem věci, vytáhl čaj a proteinový porridge na snídani. Má technika je uvařit čaj, část vypít a ze zbytku udělat kaši. Strčil jsem prst do ešusu, abych zkontroloval teplotu vody a byla jen lehce vlažná. Došel mi totiž plyn...
No, co na to říci, kartuši jsem si s sebou bral již použitou, ale očekával jsem, že mi vydrží celou dobu. Že bych večer málo dotáhl uzávěr a mráz napomohl, aby mi plyn utekl? Nebo jen prostě velmi špatný odhad? Kdo ví. Ve vlažné vodě jsem si vylouhoval čaj a udělal porridge. Nebyla to zrovna snídaně, na jakou jsem se ve studeném ránu těšil... Bylo mi však jasné, že je tohle konečná, protože bez toho si neudělám pořádné jídlo.
Naplánoval jsem si tedy novou trasu na nádraží v Oseku, původně jsem chtěl dojít až do Stráže nad Ohří. Inverze přetrvala, ale naštěstí v lese tolik nefoukalo a cesta byla příjemná. Bolavou nohu jsem vcelku rozchodil, ale i tak jsem cítil bodnutí při každém kroku někde ve svalech zezadu nad kolenem v pravém stehně. I s tímto hendikepem byla původní trasa nereálná.
Když jsem u Vlčí hory vylezl z lesa, vrátil se starý dobrý ledový vítr a parádní námraza, která hrozně klouzala. Odbočku k rozhledně vzdálené 300 m jsem si odpustil.
S ubývajícími výškovými metry začala stoupat teplota. Inverze měla v bukovém lese mnohem větší kouzlo než na hřebeni. A já si tak trasu k vlaku o trochu protáhnul.
I když člověk většinu času jen spěchá, aby toho ušel "co nejvíce", když si na den naplánuje tak dlouhé vzdálenosti, přesto se snažím si místa prohlédnout a číst si i informační cedule. Musím říci, že mě rozlehlost hradu Rýzmburk překvapila natolik, že jsem musel pak kvapem hnát 4 km na nádraží, aby mi v 14:36 neujel vlak.
Co říci závěrem, když jste to dočetli až sem? :) Ze čtyřdenního vandru se stal nakonec jen víkendový. Z plánovaných 135 km jsem ušel 60 km. Zvládl bych to i bez vaření a s bolavou nohou, ale nebavilo by mě to. Radost je, že se Vám lehce jde a uleháte do spacáku s plným žaludkem. Příště to třeba vyjde lépe, každá zkušenost se počítá.
Pěkné svátky a vyrazte někam ven!
Back to Top