Národní park České Švýcarsko
V listopadu jsem sám podnikl třídenní vandr po Krkonoších. Ušel jsem přitom 75 km a nastoupal/naklesal 2500 výškových metrů. Od té doby ve mně rostla touha znovu vyrazit sám někam do přírody a vyčistit si hlavu. Volba padla na České Švýcarsko a volno mezi vánočními svátky.
Vydat se na jen tak na blind někam do přírody zní romanticky, ale vždy je třeba si to důkladně promyslet a mít potřebné vybavení a i nějaké ty zkušenosti, přeci jen teplota za celou dobu nestoupla nad 0 °C.
Dlouho jsem přemýšlel, jaké přidat do článku fotografie z cesty. Dát jich více, nebo méně? Seskupit je, nebo je nechat chronologicky? Nakonec jsem se rozhodl, že sem dám skoro všechny tak, jak šly za sebou, abyste si stejně jako já mohli vychutnat krásnou rozmanitost národního parku, která se měnila co pár kilometrů.
První den
Vydal jsem se v brzkých ranních hodinách z Prahy do Krásné Lípy, kde jsem započal své malé dobrodružství. Chtěl jsem dojít na 30 km vzdálený pískovcový masiv Winterstein na německé straně, kde existují oficiální místa pro nocování pro horolezce zvaná "Boofe". Cesta probíhala hladce, moc turistů jsem cestou nepotkal. Celý den bylo zataženo a padaly krupky. Bál jsem se většího sněžení, jelikož jsem nenesl stan, nebyla by nikde šance se ani trochu usušit.
První problém nastal až v závěru dne, kdy místo značeného potoka jsem našel jen vyschlou strouhu. Vodu na pití a vaření jsem tak musel nabrat z jedné nevábné a smradlavé louže, kterou jsem našel. Díky tomu jsem ztratil mnoho času a místo na spaní a veškeré přípravy jsem dělal už za tmy. Také jsem hned první večer přišel o skoro všechny své zásoby čaje, aby se ta žlutozelená smradlavá voda dala pít...
Druhý den
Hned ráno jsem vystoupal na skalní masiv, pod kterým jsem spal, a naskytl se mi krásný, ale zároveň smutný pohled, který jsem z předchozího dne očekával. Kůrovcová kalamita zasáhla celý park, ale nejmarkantněji jsou mrtvé lesy vidět právě mezi skalami. Bude trvat desítky let, než se vzrostlé lesy obnoví.
Celý den jsem doufal, že najdu vodu, ale nenašel. Mezi skalami je velké sucho a není divu, že to smrky nezvládly. K vodě jsem se dostal za celý den až opět večer v mém dalším nocležišti.
Spal jsem v údolí řeky Křinice v bývalé osadě Zadní Jetřichovice. Mezi skalami se i v noci drželo příjemné mikroklima, ale jasné nebe v údolí slibovalo mrazivou noc.
Večer jsem si z posledního pytlíku uvařil čaj na ráno, aby mi stačilo ho jen ohřát, to ušetří čas. Protože oblékat si na sebe zmrzlé věci není úplná hitparáda a teplý čaj při tom potěší. :-)
Třetí den
Po tom, co jsem na sobě rozehřál oblečení, vydatně jsem se posilnil dvojitou dávkou ovesné kaše a vydal se na cestu k vlaku. Překvapilo mě, že i když jsem šel českou částí národního parku, potkával jsem jen samé německé turisty.
Na poslední den jsem si nechal nejmenší vzdálenost a musím říci, že posledních 10 km jsem už cítil každý krok, asi musím více trénovat... Celkově jsem za tři dny ušel 72 km, nastoupal/naklesal 1500 výškových metrů a vypiloval výslovnost pozdravu Hallo!
Vandrování v zimě (i když beze sněhu) má své osobité kouzlo. Jsem velmi rád, že jsem se do Českého Švýcarska vydal, opravdu jsem si to užil. Za celé 3 dny jsem na těžko vystrojené "turisty" potkal pouze Němce. 1 pár středního věku a čtyři kluky, kteří spíše vypadali, jak když jdou z nějaké chaty.
Snad Vám fotografie přinesly alespoň trochu radosti.
